Bylo to pár let po tom co Československo bylo už jen Česko a Slovensko a my tedy mohli vyjet s Nejhodnějšími medvídky na další zahraniční zájezd. Kupé bylo temně rudé a Vavřík zářil šarmem. Ráno jsme si koupili ke snídani v nádražní restauraci v Kysaku šampaňské a dva ešusy kaviáru. Pak se z ranní mlhy vyloupl Šariš a René začal uprostřed vagónu plného lidí tiše meditovat. Něco na nás čekalo. Přišlo to až poslední den, kdy čekalo před naší šatnou na Vavříka několik krásných blondýn a další postupně přicházeli, protože Danovi prsty ve hře s loutkou slibovali víc než tichou katarzi. Ale vše bylo jinak, protože do našeho života vstoupilo Babadlo. Přistavili pro nás růžovou lymuzínu, blondýny se do ní kromě nás vešli jenom dvě, a odvezli do svého budoáru na prešovském sídlišti. Už nevím kolik se tenkrát snědlo humrů s jemnou domácí majonézou, ale poslední klepeto jsem doloupal až na druhý den v Olomouci. Pak jsme se potkal s Babadlem znovu ve Varšavě a bylo šampaňské a husy a osvětlovači lepili na čelo cikánským houslistům stovky zlotých a slíbili jsme si, že něco uděláme. A já přijel a ta růžová lymuzína se skoro nemohla před nádražím v Kysaku ani otočit. A byl kaviár a Bača se slepicí a Leo s puškou a fotbálek s Patrikem v Agaciku a domácí zabijačka a noci strávené na posedu nad loukou plnou bílých jelenů a modrých laní a pak premiéra a pivo a buřty a po ní cesta vlakem do Varšavy, kdy mě bylo jasné, že Babadlo je jenom jedno!!!
